Vyprávění o vojáku, který se šťastně narodil a (ne)šťastně zemřel

Vyprávění o vojáku, který se šťastně narodil a (ne)šťastně zemřel

autor: Jiří Lelek

     

     Věřte, nevěřte. Příběh, který Vám budu vyprávět, se možná stal, možná nestal. Důležité je, že se mohl stát. Mohl se stát stovkám tisíců mládenců, kteří byli na přelomu XVIII. a XIX. století odváděni do armád tehdejších mocností. V tomto příběhu je hodně domyšleno, ale opravdu to tak tehdy mohlo být.

Morkovice - městečko na půli cesta z Vyškova do Kroměříže. Náš příběh zde začíná a také končí.

"Oš ste to slešela, teta?"

"No bať, shodile je z kazatelně, bodó se brať."

24. ledna 1775 se v chrámu sv. Jana Křtitele v Morkovicích oženil Jan Derka s Barborou Schiblovou. Jan byl tkadlec a tak si nevěstu přivedl do domu č. 20, což byla tkalcovna i valcha na sukno zároveň. Po roce se jim narodila dcera Mariana. Jan byl možná trochu zklamaný, čekal určitě syna, ale to se mu vyplnilo za necelé dva roky. To bylo radosti v rodině Derků, syn a narozený 25. prosince 1777! Bude to šťastný člověk, prorokoval při křtu pan farář, je narozený na Boží hod vánoční a navíc má v roce tři sedmičky... Když kmotři přinesli malého Jana Štěpána ze křtu domů, položili před něho tři věci: chléb, bibli a nůž. Vzápětí všem zatrnulo: chlapec sáhl po noži!
"Bože můj, snaď nebode vrahem," zděsila se maminka.
"Ne, bode vojákem," prohlásil kmotr.
Všichni se pokřižovali. Potom kmotr vytáhl zlatý peníz a podal ho Jankovi. Ten však usnul a zájem neměl. "Chamtivé nabode. Déte mu to do kolíbke," pravil kmotr a podal zlaťák otci. A při tom zůstalo.

A dál se děti u Derků sypaly jako z pytle. Během 24 let se jich narodilo celkem devět. 4 synové a 5 dcer. Jako poslední v roce 1799 Antonín, leč nepředbíhejme. 

Malé Janek, jak se na Hané říká, musel záhy pomáhat rodičům v domácnosti. A tak pásl husy, jako starší se staral o sourozence a když byl už větší, tak pomáhal otci tkát sukno, valchovat, nebo připravovat osnovu na tkaní. Sukna bylo potřeba hodně. V daleké Francii se začalo bojovat. Proč, to nevěděl nikdo. 

"Ledi, spaste se! Verbiři só toť!" 

To byla špatná zpráva. Nikdo nevěděl, koho seberou. Stalo se to roku 1794 nebo 1795. Jankovi bylo tak akorát dost let na to, aby narukoval. Že byl nejstarším synem, nikoho nezajímalo. Marš do armády, císař potřebuje vojáky. Na dlouhá léta... 

"Neberte mě sena," plakala maminka a otec bezmocně zatínal pěsti: "To sem netušil, že utkám sukno senovi na vojenské kabát!"

Naštěstí Janek narukoval do Prostějova, k I. pluku infanterie Kaiser, jehož majitelem byl sám císař František. Ale co to bylo platné, když záhy zjistil, že vyleštěný knoflík je důležitější než plný žaludek a o holkách si mohl nechat jen zdát? Jeho družkou teď byla puška. A záhy vyrazili do pole. Pěšky. Rakousko, Bavory, Francie, Itálie... dlouhé čtyři roky. Nekonečné dny pochodu, odřené nohy, zapařená kůže snad po celém těle. Večer padl do stanu jak podťatý, zítra nanovo. Zas a zase. Večer poslouchal starší druhy u ohňů, mluvili o bitvách, které prožili. Mrazilo ho v zádech, ale přece...?

První bitva byla strašná! V řadě proti nepříteli kamarádi padali vlevo, vpravo...

"Semknout řady!"

Vyhráli jsme nebo prohráli? Bylo mu to jedno. A vzápětí zas a zas... Modlil se k Pánu Bohu a patronu svatému Janu Křtiteli a byl šťasten, že všechnu tu hrůzu přežil. Vojáci, radujte se, je tu nové století! Koho to zajímalo? Domů, domů... vyplnilo se jim to. V roce 1801 konečně odtáhli do vlasti, na rodnou Moravu. 

"Derka, vystupte z řady!"

"Gemeiner Johann Derka, Herr Corporal, melde gehorsamst vor," ohlásil se Janek.

"Seberte si věci, Derka, máte týden dovolené, pak se budete hlásit u 6. batalionu a tam budete cvičit rekruty."

A zase bylo u Derků plno radosti! Maminka snesla, co bylo v domě nejlepší, táta byl naměkko, když syn vyprávěl, co prožil, a když rodičům sdělil, že bude cvičit rekruty a do války už nebude muset, maminka si zhluboka oddechla. 

"Přeci enem měle dustojné pan pravdo, dež řikale, že seš ščastně narozené."

"No bať," dodal táta a zapálil si fajfku s darovaným tabákem od synka. 

Po návratu vojáku Janu Derkovi nastaly nudné dny, které trávil cvičením rekrutů, občas popíjením v krčmě s kamarády nebo návštěvou u veselých holek. 

Pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Městem pochodovali Rusové, armáda, jak má být. 

"Kam jdete?"

"My s vámi, na Bonaparta," zněla odpověď.

"Asi se budeme loučit, jdete do války, rekruti," prohlásil Janek. Jak se mýlil!

Jednoho rána, byl podzim roku 1805, alarm! 

"Všechno ven, seřadit, pochodem vchod!"

"Kam jdeme, pane kaprál?"

"Janku, je to moc špatné. Prohráli jsme u Ulmu, Vídeň je v moci Francouzů a ti táhnou k Brnu. Musíme všichni, císař má málo vojáků."

Kde to jsme? Vyškov - krucinálfagot, pomyslel si Janek, tři hodinky a jsem doma. Nešlo to, kolem vojska, žes nedohlídl. Naši a hlavně Rusové. Ti jsou na tom hůř. Tisíce mil domů a hlad mají ještě větší než my. A dál jen dál... Olomouc, znovu Vyškov, Bohdalice, Slavkov. 

Je 1. prosince 1805 večer. Jsme za Slavkovem na jakémsi kopci. Zleva se ozývá střelba a pod Brnem planou ohně. Teď vzplála celá vesnice! Ne, ta světla se pohybují, snad Francouzi něco slaví..?

"Snad mír," povzdechl si kamarád. 

"Možná," sjelo Jankovi ze rtů.

Mlhavé ráno 2. prosince. Alarm, všechno do šiku, bude se útočit!

"Kdy, Herr Hauptmann?"

"Warte auf befehl!" To mluvilo za vše...

Rusové se pohli k útoku. Pluk za plukem sestupoval z úbočí vstříc nepříteli a záhy se ozvala palba z ručnic. Nejdříve sporadicky od myslivců a hraničářů, pak je ale vystřídaly salvy řadových pluků. 

"Bože, takové to ještě nikdy nebylo," pomyslel si Janek. Záhy palba z ručnic splynula s duněním děl do jednoho strašného hukotu. 

"Aufpassen, rechts sind die Frazosen! Vorwarts, vorbereinten, freuer!"

Rozvinula se strašná řež. Ne po jednom, ale po desítkách padali kamarádi.

"Janku, musíme pryč. Zum befehl, Herr Corporall. Mnoho štěstí, zadrž Francouze, jak dlouho to půjde."

"Rekruti," zařval Janek "auf meine commando - laden, vorwarts!"

A hnuli se kupředu. Hrstka Rakušanů, většinou z Hané, proti přesile Francouzů - prvního bodákem, druhého zastřel, třetího pažbou, tak jsem Vás to učil a pak...  Bůh suď.

Probudilo ho poplácávání po zádech. Pochopil - zajetí. Kam jdeme? V dálce bylo Brno. Kartuzianský klášter. Nacpali je tam, že nebylo k hnutí. Nebyla voda, nebylo jídlo, ranění sténali, mrtvé vynášeli po desítkách. Nejen ty, co byli zranění v boji, ale - to bylo nejhorší - nemocné. Tyfus, úplavice. Vydržel to tři dny... 

V noci, když pomáhal vynášet mrtvé, počkal, až se na hřbitově stráže nedívali a skočil do jednoho z připravených hrobů. Stráže se zajatci odešly - kdo by je počítal... Podíval se vpravo - špatně zasypaný voják se na něj nevidomýma očima jakoby usmíval. Poznal v něm jednoho ze svých rekrutů. Naposledy ho viděl v tom posledním útoku... Vylezl z úkrytu a zapomenutou lopatou ho přikryl hlínou. 

Kam teď? Věděl, že na východ, za sluncem. Musím do lesů, do hor, na císařské silnici by mě chytli! Krátce po půlnoci se vydal na cestu. Nad ránem byl už ve Vranově - kdysi jsme tu byli s maminkou na pouti, napadlo ho, musím dál. Lesy, nekonečné lesy a kopce, už nevěděl, kam vlastně jde. Když usoudil, že je poledne, snědl půl krajíce chleba, co si z hladového přídělu schoval a napil se z potoka. Však někam dojdu, pomyslel si. Navečer se uložil na studenou zem, ráno ho probudila jinovatka. Ještě že moc nemrzne. A putoval dál... občas uviděl člověka v dálce, ale bál se zeptat na cestu. Co kdyby ho znovu zajali! Břicho se mu kroutilo hladem, vodu měl, i když musel rozbíjet slabý led na potocích. V rozbitých botách mu mrzly prsty... však až přijdu domů, bude dobře, utěšoval se. V hlavě se mu to ale začínalo trochu plést - jakoby si žila vlastním životem mimo čas... 

"Stavéte vojáku, stavéte, deť zmrznete," budí ho ženský hlas. Nad ním se sklání žena s rancem klestí.

"Tetino, já jidu domu s te patalie."

"Vite, hde ste?"

"Nevim."

"To je Blansko."

"A hde je Prostějov, hde je Veškov?"

"Tam," tetina ukázala rukou.

"Nemáte něco pojest?"

"Toť pšeničnó placko, tož si veznite."  

"Děkojo a panbiček oplať."

Hlava jak střep, horečka, jde jak ve snách. Blik - jasně uvidí - Křtiny, taky jsme tu byli na pouti, fara. Musím to zkusit, už nemůžu... dva dny tu leží jak lazar. 

"Děkojo, dustojné pane, ale hož mosim dál, domu."

"Provázej vás Bůh, synu, ale nejste ještě zdráv. Počkejte."

"Já mosim domu!"

Další cesta, lesy. Co je to vidět za město mezi stromama? Vyškov! Cítí studenou zemi pod sebou, někdo se blíži. Vypadá to, že má bílý kolárek kolem krku...

"Dustojne pane, pomožte..."

"Kdo jste?"

"Uprchlé zajatec z Brna, rodák z Morkovic."

"Ach Mein Gott," pomyslel si vyškovský kaplan Karel Holý, jeden z těch, co táhli před Vyškov ke Slavkovu. Odnesli ho na faru. Ráno 20. prosince zapřáhli bryčku, za pomoci podomka naložili Janka, pan kaplan si sedl na kozlík a uháněli k Morkovicím. K polednímu tam byli.

"Hej, kde bydlí Derkovi?"

"A keří, dustojné pane?"

"Jak se jmenuješ," houkl kaplan na vojáka.

"Johannes Derka."

"Ti bévajó na Novým světě, numero 132. Tadyma..."

Buch buch buch! 

"Hdo je?"

"Vyškovský kaplan, vezu nemocného vojáka."

"A kerýho?"

"Johana Derku."

Otevřely se dveře. 

"Marja panno Svatohostýnská, deť to je Janek, od stréca sen. Juro, skoč honem pro stréca a tetičko, že jim převezle z vojne sena."

Bylo to jako ve strašném snu. Přišel táta, přišla maminka, našli syna nemocného, umírajícího. Kaplan Holý neměl to srdce, aby rodiče opustil ve chvíli, kdy nejstarší syn se vrátil a zároveň navždy odcházel. Začal se modlit za spásu jeho duše a spolu s ním všichni ostatní. Za chvíli bylo po všem... Otec otevřel okno, aby jeho duše mohla odejít do království nebeského a pan kaplan chvátal na faru za farářem Karlem Pauerem, že v bázni Boží zemřel voják, rodák z Morkovic, Jan Derka. 

Místní hrobař, druh Janův z dětských her, mu vykopal hrob a za soumraku pochovali člověka, který si sám v kolébce prorokoval svůj osud. Šťastně prošel mnoha bitvami, nezraněn, avšak zajat, utekl a zemřel hladem, vyčerpáním a touhou po domově. Zemřel doma, v rodné obci, v náručí svých blízkých a zde také navždy spočinul. 

Statisícům jeho druhů se to nepodařilo a jejich kosti jsou rozesety po celé Evropě. Snad jen historické skutečnosti:

Dne 25.12.1777 se manželům Janu a Barboře Derkovým narodil syn Jan Štěpán Derka. Dne 20.12.1805 zemřel vojín I. pluku Kaiser  Jan Štěpán Derka. V matrice je dodatek: Zajat Francouzi, utekl z Kartouz z Brna v důsledku velkého hladu, bloudil horami, odpočíval. Ve Vyškově ho našel kaplan, dopravil do Morkovic, kde za několik hodin zemřel. Pohřbil a zaopatřil ho tentýž.