Život a smrt majora Pescheloche

Život a smrt francouzského majora jménem Pescheloche...

autor textu: Jakub Samek

 

Kdo byl Ludwig, neboli (Joseph-)Louis Pescheloche?  Heslo PESCHELOCHE (Joseph-Louis) z Biographie nouvelle des contemporains, ou dictionnaire historique et raisonné de tous les hommes qui, depuis la Révolution française, ont acquis de la célébrité par leurs actions, leurs écrtis, leurs erreurs ou leurs crimes, soit en France, soit dans les pays étrangers, t. 16, Paříž 1824; s. 178-180, poskytuje určitou odpověď. Přičemž životní osudy tohoto muže vykresluje barvitě, s obdivem, a majorovu smrt podává velmi odlišně od  autentické matriky farnosti z Hustopečí u Brna.

Joseph-Louis Pescheloche

Plukovník 15. dragounského pluku, důstojník čestné legie, se narodil 19. srpna 1751 v Besançonu, departement Doubs, do znamenité rodiny a dostalo se mu dobrého vzdělání. Zvolil si vojenské řemeslo a jako obyčejný voják vstoupil do pluku Flanderského 30. června 1768. Roku 1770 se stal kaprálem a ve stejné hodnosti byl i o dva roky později, když byl z laskavosti propuštěn ze služby, aby se podle přání svého otce mohl věnovat kariéře v advokacii. Mladý Pescheloche zúročil svá studia práva dobře. Stal se advokátem a rád věnoval svou péči a talent zvláště nejchudším ze svých klientů, a jeho dobré srdce stavělo na první místa vdovy a sirotky. Od ústvitu revoluce byl znám jako z jejích nejvěrnějších a současně nejmoudřejcích obránců a 1. září 1789 byl jmenován aide-majorem národní gardy v Paříži, kde dlouho žil.[1]) Ústavodárné shromáždění jej v této funkci vyslalo do Nancy, aby zde obnovil pořádek.[2]) Byl kapitánem 30. četnické divize, když se dostavil k armádě, která brzy vyrazila na Trèves; zajistila Valenciennes a Lille, a pronikla do Brabantska. Stále v předvoji, dostalo se mu od jeho kamarádů přezdívky l’Intrépide, Nebojácný.

Pescheloche se postupně stal adjunktem adjutant-generálů a vrchním adjutantem.[3]) Generál Joubert jen pověřil velmi důležitou důvěrnou misí v zájmu Holanďanů. Přednosti dostál se ctí a projevů uznání se mu od jeho generála dostávalo často i nadále. Jako schopný důstojník[4]) obdržel zanedlouho vrchní velení v Bois-le-Duc a novou misi, tentokrát do Londýna, kde získal pro francouzský charakter zalíbení a uznání. Jeho píle a bystrost byla korunována úplným úspěchem a 14. prairialu roku 7 (2. června 1799) byl Pescheloche jmenován šéfem eskadrony a adjunktem při 1. jezdeckém pluku, jehož se stal kmenovým příslušníkem 8. pluviôse roku 11 (28. ledna 1803)[5]) a 6. brumairu následujícího roku (29. října 1803) získal jmenování majorem 15. dragounského pluku. Stále známý pod přezdívkou l’Intrépide, kterou mu udělili jeho kamarádi dříve, se vyznamenal ve všech taženích a srážkách jako statečný, neúnavný a mimořádně talentovaný.

Nejvíce na sebe upozornil v bitvě u Slavkova[6]), a také zde slavně zakončil svou kariéru. V této pamětihodné srážce, kde s nejvyšší statečností vedl útok svého pluku a na kusy rozsekal kolonu 4000 mužů, byl vážně zraněn do kolene. Jeho odvahu to nijak nesnížilo a v bitvě pokračoval. Vítězství patřilo francouzským praporům. „Jeho roztříštěná přilba,“ vypráví historik, „jeho zlomený palaš a otevřené zranění dokládaly jeho nasazení. Vjel do vsi, aby odsud vyhnal několik hulánů, kteří se zde ještě bránili. V tom jej zabila rána z pistole vypálená z bezprostřední blízkosti; padl do náruče svých dragounů zvolaje: ‚Nezastavujte, přátelé! Vítězíme!‘ A vydechl naposledy. Slovo vítězíme bylo jeho posledním.“ Pescheloche byl nazítří po své smrti jmenován plukovníkem. Když se velkovévoda bergský (Joachim Murat, poté král neapolský) [7]) dozvěděl o smrti tohoto hrdiny, s bolestí pronesl: „Ztráta plukovníka Peschelocha je velikou a neblahou.“ Tato slova vydají za jakoukoli smuteční řeč.

***

Tím slovník proslulých současníků majorův příběh uzavírá. Mezi slovníkem obsahujícím tisíce hesel a jednoznačným zápisem v matrice dáváme přirozeně přednost matrice. Devět bodných zranění zdá se odpovídat zmínce o boji proti rakouským hulánům. V sestavě Kienmayerova předvoje jich na 150 nasazeno bylo (od pluku Merveldt č. 1 a Schwarzenberg č. 2) a bojovali na stejném úseku bojiště jako 15. dragounský pluk, jehož majorem byl právě Pescheloche. Zmíněnou vsí by mohla být Telnice, Újezd, nejspíše snad Žatčany. Rána z pistole jej zasáhnout mohla, ale kromě ní tedy utrpěl devět bodných zranění, jimž podlehl v průběhu evakuace, cestou na Mikulov a Vídeň, 4. prosince 1805 v Hustopečích.

V čem se naopak mohla snadno mýlit matrika, je věk zemřelého odhadnutý na 40 roků. Ve skutečnosti tedy bylo majorovi 54 let.  V září 2017, jak právě zjišťuji, byl ne eBay prodán brevet majora Peschelocha, za 533,95 eur. Utekl nám o několik málo měsíců. 

Životní příběh nadaného advokáta, který, ač z dobře situované rodiny, brání především chudé, je nadšený pro revoluční ideály a neváhá je bránit se zbraní v ruce snad vzdáleně připomíná příběh Juliena de Saint-Preux z francouzské dobrodružné komedie Černý Tulipán, s Alainem Delonem v hlavní dvojroli.

[1]) 10. batalion, Saint-Roch; aide-major Pescheloche bydlel v ulici de Petits-Champs, jak uvádí Etrennes Aux Parisiens Patriotes, Ou Almanach Militaire National De Paris z roku 1790; pozn. překl.

[2]) Tzv. aféra v Nancy, tři pluky posádky města Nancy (pluk 23. du Roi, švýcarský 78. Châteauvieux a jezdecký pluk 2. Mestre-de-camp Général) se v srpnu 1790 po předchozích nepokojích způsobených opožděnými výplatami v únoru zvýšeného služného, údajnými nesrovnalostmi v účetnictví pluků a nespokojeností s dekretem Národního shromáždění, který měl problém vyřešit, vzbouřily; vzpoura byla na základě dekretu Národního shromáždění ze 16. srpna tvrdě potlačena 31. srpna jednotkami pod velením generálporučíka markýze de Bouillé; pozn. překl.

[3]) Výraz vrchní adjutant (adjudant en chef) je nezvyklý; může znamenat prvního adjunkta mezi adjunkty sloužící při konkrétním štábu, anebo jde o zkomolenou zkratku výrazu adjudant général chef de bataillon/escadron – což by ovšem protiřečilo níže zmíněnému jmenování šéfem eskadrony; pozn. překl.

[4]) Slovník zde používá výraz „officier supérieur“, což znamená především „vyšší důstojník“ – nicméně níže je explicitně řečeno, že byl až pozdeji povýšen do hodnosti šéfa eskadrony, což je první hodnostní stupeň vyšších důstojníků; pozn. překl.

[5]) Štábní adjunkti (adjoints à l’état-major) byli převážně kapitáni (ale mohli to být také šéfové batalionu či eskadrony), sloužili v divizních a hlavních štábech, a administrativně patřili k plukům, u nichž byli vedeni jako nadpočetní; Pescheloche tedy v lednu 1803 ukončil službu štábního důstojníka a dostal velení eskadronám 1. jezdeckého pluku, který byl tou dobou již 1. kyrysnickým; pozn. překl.

[6]) 15. dragounský pluk byl součástí 4. dragounské divize generála Bourciera a její 1. brigády, které velel brigádní generál Laplanche; divize přibyla na bojiště spolu s Friantovou divizí pod velením maršála Davouta a bojovala na jižním úseku v prostoru Sokolnice, Telnice a Újezda; 15. pluk měl 22. listopadu 1805 ve stavu 338 mužů a biografický slovník padlých a smrtelně raněných od manželů Quintinových neuvádí žádné jeho ztráty, a nezmiňuje ani smrt majora Peschelocha; pozn. překl.

[7]) Velkovévodou bergským se Murat stane až v březnu 1806; pozn. překl.